
Jste známý svou láskou k šumavské přírodě. Jak vás ovlivnil rodný kraj?
Zásadně. Souvisí s mým pozitivním přístupem k životu. Jako malíř mohu říct, že příroda byla to první, s čím jsem se setkal a co jsem maloval. Doteď maluji vztah člověka a přírody. Nepřestává mě fascinovat její síla, dravost i líbeznost. Udivuje mě ona energie. Třeba řeka je neuvěřitelný živel. Moje vlastní tvůrčí energie už potom z té přírody pramení jen podvědomě. Vždycky mě inspirovaly přírodní procesy, které jsou plné kontrastů. Od dětství mě Šumava okouzlovala. Jsem rád, že jsem vyrůstal v době, kdy byla šumavská příroda ještě krásná. A díky tomu, že je mocnější než člověk, už zase tak krásná je.

Malovat jste začal jako dítě sám od sebe. Čemu to přisuzujete?
To se stalo přirozeným vlivem prostředí. Dětskou nápodobou, protože jsem doma viděl, jak umění vzniká. Nikdo mě nenutil ani vyloženě nevedl k tomu, abych maloval. Oba rodiče byli malíři, dědeček byl malíř, strýc Petr Pavlík byl spisovatel, prastrýc František Max Kovář byl tanečník, divadelník a dramatik. Umění mě obklopovalo. Měl jsem možnost nasát atmosféru svobodného ducha inspirativního prostředí, ale nevnímal jsem to jako něco zvláštního nebo výjimečného. Připadalo mi to normální. Kreslil jsem s dědečkem. V době, kdy jsem pocítil, že už je potřeba se učit techniku malby, nastoupil otec. Třeba v šesti letech jsem olejem namaloval portrét mojí matky. Pak přišly na řadu spíš klasické krajinomalby. Postupně jsem se dobral k abstraktním malbám. To už jsem měl potřebu vyjádřit svoje pocity, zobrazovat vnitřní děje nebo vztah člověka a přírody.

Jak jste coby třináctiletý kluk vnímal otevření hranic?
Měli jsme chalupu přímo ve Stožci, odkud bylo vidět srdce Šumavy a zároveň hraniční přechod u bavorské vesnice Haidmühle. Ze zahrady jsem se jako dítě díval na ten přechod a připadalo mi zvláštní, že se dívám na vesnici, do které nemůžu. Takže hned, jakmile se vyhlásilo, že se hranice smí přejít, přešli jsme ji, což byl opravdu mimořádný zážitek. Z dnešního pohledu si to už těžko někdo dovede představit a ty pocity nejdou vrátit.
Už v šestnácti letech jste získal hlavní cenu ve výtvarné soutěži německých gymnázií. Váže se k tomu nějaký příběh?
Mohlo by vás zajímat
Spolupráce Čechů a Němců tehdy zdaleka nebyla na dnešní úrovni. Můj otec byl výtvarník a učitel na základní umělecké škole. Seznámil mě s profesorem Herbertem Hafnerem, který v Pasově vyučoval. Moje práce se mu líbily natolik, že mě přihlásil do celostátní soutěže za pasovské gymnázium Leopoldinum Passau. Hlavní cenou byla několikadenní návštěva Spolkového sněmu v Berlíně. To pro mě tehdy byl úžasný zážitek a zásadní milník v mém životě. Obrovsky mě to posunulo ve víře v sílu komunikace i ve víře v mezinárodní spolupráci.
Co vám jako malíři přináší práce výtvarného pedagoga?
Člověk si uvědomí spoustu věcí. Vyučování je velkou školou i pro mě samotného. Pedagogická práce je zajímavá, ale dvousečná. Záleží na tom, jak k ní učitel přistoupí. Když podlehne, spadne na úroveň žáků, kteří některé věci ještě neumí. Důležité tedy je neponořit se do toho úplně. Já ale strašně rád experimentuji, inspiraci čerpám vždy a všude, tudíž i z dětských pokusů. Na základní umělecké škole se pracuje dobře, protože ji navštěvují talentované děti, které se chtějí něco naučit. Nabíjí mě jejich radost z práce a radost z projevu i pozitivní přístup mladého člověka. Vyučuji i na různých výtvarných projektech hlavně v Německu nebo při česko-německých setkáváních.
Jaký je váš pedagogický přístup k výuce a k hodnocení žáků?
Je třeba v žácích probudit vnitřní motivaci. Pokud má mít člověk lepší výsledky, musí být vnitřně přesvědčen o tom, že práci chce dělat jinak, lépe. Žák, který se chce stát malířem, musí mít talent a vlohy. Bez toho se nedají některé věci naučit. Talent sídlí kdesi v nevědomí a naneštěstí se zvenčí dá poškodit špatným přístupem. Učím i dvě šestileté děti, které jsou oproti dětem v pubertálním věku neskutečně přirozené. V jejich spontaneitě je obrovská síla. Samy přijdou s nápadem, co chtějí dělat, a já jim nemohu říkat, že tam třeba mají ošklivé barvy, nebo co se k sobě nehodí … To je jejich vidění světa a zásahy učitele by je dezorientovaly. Ony časem samy zjistí jak na to.
Vy své žáky nekritizujete?
Nikdy nekritizuji! V kreativní činnosti je velice nebezpečné nějak vehementně kritizovat, protože to není o výkonu. Když se něco nepovede, tak musím vysvětlit, proč to zkusit jinak, ale ne kritikou, nýbrž navrhováním jiných řešení. Neomalená kritika zabíjí kreativní myšlení! A to platí obecně. Obzvlášť citlivější jedince může takový atak prakticky zničit.
Co vy a odborná kritika?
Cítím, že dle některých odborníků nejsou série mých obrazů ucelené. Ale já nedělám série obrazů, snažím se totiž pokaždé začít jinak. Nechci věci dělat pořád stejně, protože je to ubíjející. Vnímám jako přednost, že je každý můj obraz jiný. Odborná kritika sestává z teoretiků, kteří udávají „směr“, protože mají postavení a zastávají určité funkce. Ano, člověk by je potřeboval, ale to neovlivním. Věřím, že nacházím lidi, kteří chápou, proč to tak dělám. Nechci se zavděčit někomu proto, aby o mně napsal kladnou kritiku, které by ostatní věřili. Mně je to jedno. Kritiky mají důležitost pro sběratele. Ti sbírají na doporučení, na první pohled to sami nevidí, chtějí sbírat renomované umělce, protože to se vyplatí. Mě víc těší, když moje obrazy kupují lidé, kterým se líbí a mají z nich radost.
Co je podle vás kvalitní umění?
Pohled na současné umění je takový, že musí nějakým způsobem šokovat a burcovat, s čímž souhlasím. Umění má vyvolávat otázky. Jenže pro mě je vždycky důležitá spíš pozitivita. Jinak to jsou těžké parametry hodnocení, protože každý jsme jiný. Já si ale myslím, že kvalita by měla být především v ovládnutí řemesla. Kdo ho neovládá, tak splňuje jen půlku uměleckého projevu. Pokud chybí zručnost, řemeslné zpracování a nějaký um, tak se podle mého názoru nejedná o kvalitní umění. Samotná škola bez tisíců pokusů nestačí.
Dokážete při malování relaxovat?
Ne. Tvorba je pro mě životní nutnost, baví mě, hraju si u toho, ale výsledek musí splňovat nějaké parametry. Celek musí dobře dopadnout, což se kolikrát nepodaří hned, takže ten napínavý proces je rázem hodně únavný. Pak cítím ohromné mentální vypětí, protože v malbě řeším nějaký problém a potřebuji ho dokončit.

Hraje ve vašem oboru roli štěstí?
Určitě ano, ale musí se mu jít naproti a využívat příležitosti. Když má někdo dobrý nápad na spolupráci a mně se jeho nápad líbí, jdu do toho. Nebráním se výzvám. Kamarád přišel s nápadem udělat výřez zajímavého obrazce z mramorové desky. To se mi zdálo málo, protože kámen je sám o sobě krásný a výřez si může udělat kdokoli. Chtělo se mi ho doplnit. A přišla výzva malovat na kámen, kdy bylo třeba najít správnou technologii. Vzrušuje mě spolupráce s kamenem, protože mě sám o sobě inspiruje. Má kresbu, která vznikala miliony let. Kámen skýtá menší možnosti než plátno, ale právě takové omezení mě přitahuje. Stávám se spolutvůrcem obrazu. Završuje se tím moje snažení. Vždy jsem maloval vztah člověka a přírody.
Vaše malby se ocitly i na kamenných deskách stolů. Kde se vzal tento neobvyklý počin?
Tahle inspirace přišla v Istanbulu. Pochopil jsem, že lidé uvítají spíš bytový doplněk než kamenné obrazy. Ačkoli jde spíš o komerční záležitost, beru ji jako výzvu. Necítím se ponížen, že bych tím jako umělec dehonestoval svoji práci. Posouvá mě to dál. Často maluji velké obrazy, jenže lidé mívají malé byty, a to i ti bohatší lidé, a často říkají: „Já bych to chtěl, ale nikam se mi to nevejde.“
Tvoříte projekční fotografie, s nimiž jste sklidil úspěch. Není tajemstvím, že vznikají ve spolupráci s vaší ženou Kateřinou, která se tak stala modelkou. Kde se vzal tento nápad?
Měl jsem puštěný dataprojektor, prošel jsem před ním v bílém tričku a moje žena řekla, že by to jako potisk trička vypadalo dobře. Takže jsem zaexperimentoval. Byla to náhoda a společně jsme to zkusili. Nemohu se ale považovat za fotografa. Fotoaparát je pro mě „pouze“ prostředek, kterým jsem řešil výtvarný problém. Fascinují mě struktury, které nacházím převážně v přírodě. Ty fotím, projektuji je na modelku, pak fotím potmě, protože to tělo je osvícené jen projektorem. Spousta lidí si myslela, že jde o bodypainting, ale vtip je v tom, že obraz se na tělo promítá a získává poetičnost malby. Není to ostrá fotka.
Tohle není jediný společný projekt. Moje žena Kateřina je špičkovou saxofonistkou a nesmírně talentovanou umělkyní. Její vlastnosti mě neustále inspirují a motivují k dalšímu růstu. Vidím, kolik práce zvládne bez jakýchkoliv stížností. Je to můj motor.

Jaký další projekt jste společně uskutečnili?
Zjednodušeně řečeno šlo o audiovizuální vystoupení založené na improvizaci. Já jsem maloval a Kateřina dle toho hrála. S improvizací již zkušenosti měla. Já ne. Přišla výzva vyjít z ulity tvorby doma v ateliéru a jít s kůží na trh. Když tedy Kateřina hrála, maloval jsem, improvizoval, dle té či oné skladby. Jedna skladba trvala obvykle osm až dvanáct minut, za večer tak vzniklo třeba pět obrazů. Tento program jsme pojmenovali Performance. Lidi zaujal, líbil se.
Které výstavy ve vás zanechaly nejsilnější dojmy?
Těch výstav bylo už nejmíň 140! Často je sám organizuji a vystavuji společně s dalšími umělci. Výstavy ve velkých městech byly zážitek, ale já mám kolikrát větší zážitek z menší výstavy, kde potkám lidi, které moje obrazy osloví. To mi dělá největší radost. Ale samozřejmě nezapomenu třeba na vernisáž výstavy v Kišiněvě, v Národní galerii Moldavska, kam přišla sama prezidentka Maia Sandu. Je pocta, že si takový člověk udělal čas. Tehdy se mnou vystavovali i malíři Teodor Buzu a Pavel Klíma. Utkvívají mi v paměti výstavy se sochařem Tomášem Perglerem, což je umělec, který si umí dělat legraci sám ze sebe.


