
Zločin a quest je divadelní adaptací románu Zločin a trest od Fjodora Michajloviče Dostojevského. Už název napovídá, že má co do činění s hraním počítačových her. Osloví tedy spíš mladší diváky?
Zločin a quest je spíš osobitá parafráze, než dramatizace Dostojevského románu. Na herní svět se odkazujeme spíše sporadicky, několika termíny a drobně i nějakou tou stylizací, ale pro pochopení tvaru není zcela zásadní. Není to sonda do hlubin hráčovy duše. Příběh, který divákům předkládáme, je jasný a srozumitelný pro všechny. Opírá se o kvalitní text, téma a o kvalitní herce z obou souborů Městského divadla v Mostě.
Čím je Zločin a quest blíž současné době?
Přemýšleli jsme, kdo je Raskolnikov dneška. Od Dostojevského víme, že to byl dobrý student, intelektuál. Připomínal mi některé současné mladé „revolucionáře“, které vídáme na různých demonstracích. Chce vytvářet lepší budoucnost světa. Zároveň je to takový sociální inženýr a sociopat. Má blog a natáčí své teorie doma na půdě, s reálným světem však do kontaktu moc nepřichází. Aljona Ivanovna je stěžejní postava. Není to odpudivá babice a nechutná lichvářka jako v předloze. Představuje zástupkyni všelijakých developerů, je to mladá, krásná, sebevědomá a úspěšná žena, která vlastní desítky bytů v Petrohradě, sponzoruje různé nadace. Podobné typy vidíme dneska. Svými penězi má leckoho v hrsti. Do Raskolnikova chce investovat a chce, aby pro ni vyhrával online zápasy. A podobně do současnosti posouváme i další postavy. Razumichin je fitness maniak, který se věnuje pouze svému tělu, neví, čí je a mluví o sobě pouze ve třetí osobě, Marmeladov je na kokainu závislý státní úředník, který pase svou vlastní dceru …
Zločin a quest byl uveden v podkroví litvínovského Radničního sklípku, kam se vejde přibližně 40 diváků. Kde se vzal pozoruhodný nápad hrát divadlo právě tam?
Místostarostka Litvínova Květuše Hellmichová chtěla oživit budovu Radničního sklípku. Pohovořila o tom s Janem Benešem z Českého rozhlasu, který přišel s myšlenkou komorního, až bytového divadla a obrátil se s ní na ředitele Městského divadla v Mostě Filipa Nuckollse, zda by na tom mostecké divadlo chtělo participovat. Filipa Nuckollse to nadchlo a společně je napadlo moje jméno. S touto myšlenkou mě oslovili, a tak tam teď máme takový prostor na hraní.
Mohlo by vás zajímat
Jaká specifika tento prostor obnáší?
Můžeme se věnovat detailní herecké práci. Městské divadlo v Mostě má totiž jedno z největších jevišť v republice a v hledišti 500 diváků, což představuje specifický způsob aranžování. Prostor na půdě Radničního sklípku je míň formální, víc svobodný, herci jsou ohromně blízko. Není tam klasické posezení, diváci sedají na takových „bobících“, na trámech, pro seniory tam ale židle nachystané jsou. Zločin a quest byl situován klasicky. Diváci na jedné straně, herci na druhé. S dramaturgem Martinem Macháčkem však máme předsevzetí, že každou inscenaci budeme po té půdě situovat jinak. Chceme pracovat s nepravidelným prostorem. Uvidíme, jaké možnosti společného zážitku nám to přinese.
Než diváci mohli Zločin a quest vidět, předcházela mu dlouhá cesta úvah. Jak vypadaly?
Chtěl jsem, aby svět v inscenaci byl vykreslený podobně jako ze Scorseseho filmu Taxikář s Robertem de Niro. Tedy že Raskolnikov projíždí městem plným hnusu, ulepenosti a neví, co si s tím počít. Další východisko bylo Martinovo. Inspiroval ho Hřebejkův film Odpad město smrt, natočený na základě scénáře Reinera Wernera Fassbindera. Těch vlivů se tam svářelo ještě víc. Třeba osmistránkový batmanovský komiks Briana Bollanda, který se jmenuje Dobrý člověk ještě žije. V něm vypráví mladý kluk o tom, jak zabije Batmana a začíná tezí, kterou Raskolnikov pronáší na začátku: „Cokoli člověk udělá ze strachu, postrádá morální hodnotu.“ To si chtěl Raskolnikov vyzkoušet. Jenže člověk nemusí páchat zlo, aby pochopil, co je dobro. Ve Zločinu a questu ohledáváme, co onen zločin a následný trest vyvolává ve společnosti. Občas stačí zveřejnit omluvný status na sociálních sítích, uspořádat dobrou tiskovku a na všechno je zapomenuto.
Zločin a quest se dotýká i osamělosti uprostřed „připojeného“ světa. Myslíte si, že spolu lidé méně komunikují nebo si hůř rozumí?
Bojím se takových soudů, abych nebyl tím starcem, který huláká na mraky. Svět se zrychlil a je těžké se v něm zorientovat, čemuž sociální sítě úplně nepomáhají. Jsme lapeni. Ale ve zdravé komunitě se stále můžete svobodně projevit, můžete spolu i nesouhlasit. Elementární slušnost, která na sítích nebo v online diskusích odpadá, je velmi důležitá. Asi je třeba dbát na vlastní integritu. Rád používám dva docela kýčovité citáty. Jeden je ze spider-manovských komiksů: „S velkou silou přichází velká zodpovědnost.“ Když něco člověk může udělat, tak by to udělat měl! Když člověk může pomoct, tak má pomoct. Druhý je od Schwarzeneggera: „Buď užitečný.“ Každý den můžeme udělat reálný skutek. Lajkovat a sdílet nestačí.
Dnešní společnost se polarizuje, ale rozdíl mezi angažovanějšími a pragmatičtějšími lidmi je velký. Propast mezi těmito tábory ale není plodná. Chybí společná řeč. Jestliže jedni žijí ve strachu, zda dostanou výplatu a jestli z ní vyžijí, pak není divu, že dělají to, co dělají. Situace je tristní.
Když jste režíroval Audienci uvedenou vloni Městským divadlem v Mostě, v roli Vaňka exceloval Jan Beneš a jako Sládek zazářil Marcel Rošetzký, který se následně dostal do užší nominace na Cenu Thálie. Inscenace zaujme diváka živelnou muzikou, scénografií, ale také jedinečnou interpretací…
Náš výklad Audience je nový, pro leckoho překvapivý. Sládka jsme chtěli obhájit, ačkoli nedělá nic hezkého. V podstatě obviňujeme Vaňka, že se situací nic nedělá, přestože může.
V Audienci se člověk pozastaví nad závěrečnou replikou, kdy Vaněk řekne cosi neočekávaného…
„Je to všechno v prdeli,“ řekne! Oba se u toho rozesmějí a obejmou se! Smíří se. Vaněk se za Sládkem vrátí a nenechá ho tam samotného, protože už ho pochopil. Uvědomují si, že v té zlé situaci jsou oba společně. Není to o tom, na jaké straně stojí, ale že se nenechali oddělit.
Když se ohlédnete za obdobím KočéBRování, láká vás představa vrátit se třeba jen na krátký čas ke kočovnému, pouličnímu divadlu?
Neslo nás mladické nadšení. Začali jsme na JAMU po kavárnách masopustní fraškou Hanse Sachse Tele, pak jsme zkusili hrát i po vesnicích na Vysočině. A projekt rostl. Člověk samozřejmě má někdy tendence si to zopáknout, ale není to reprodukovatelné všude. Nevím, kde bychom se potkali s takovým typem srdečnosti jako v místech, která jsme tehdy navštěvovali. Když je člověk starší, tak si uvědomuje, jak moc „pankáčské“ kočování bylo. Nicméně finančně a produkčně velmi náročné. Už to nešlo dál.
Která země z těch, které jste s KočéBRem navštívil, ve vás vyvolává nejhezčí vzpomínky?
Jednoznačně východní Turecko, kde to bylo úžasné. Polopoušť, malé vesnice o 2000 obyvatelích, z toho přibližně 700 dětí, které se kolem nás seběhly a nenechaly nás být. Měli jsme s sebou tureckého herce, který nám tlumočil. Museli jsme najít muhtara, což je takový místní starosta, ten nám poradil, kam jít, a domluvili jsme s ním hraní většinou ještě v ten den, nebo na den následující. Že budeme hrát, nechal vyhlásit z mešity! To byly pěkné momenty. Ti lidé byli nesmírně vřelí a srdeční. Dokonce si nás jedna rodina vzala po hraní k sobě domů, kde nás neuvěřitelně pohostili, byť tam na východě Turecka je sociální situace hodně složitá. Vždycky je všechny zajímalo, co to vlastně děláme. Někteří lidé nám děkovali, že viděli poprvé v životě divadlo… V tureckých vesnicích jsme vystupovali s hrou Cykly. Ta pojednává o takových tématech ze života, která jsou všem společná. Narození, křest, svatba, smrt… Základ divadelní komunikace tkví v tom, aby divadlo obstálo i v kulturně odlišném prostředí.
Každá země, kterou jsme navštívili, byla něčím naprosto specifická. Byla to velká škola. V Maroku, kde jsme hráli na náměstích velkých měst, třeba v Marrákeši nebo v Tangeru, jsme si svůj prostor museli vyloženě uhájit, protože kolem nás byly stovky lidí. Herci museli všechno uhrát a pracovat s diváckou pozorností. Po představení jsme se cítili jak po hokejovém zápase.
Jste však nejen režisér. Pracujete také jako vedoucí domova pro lidi s poruchami autistického spektra. Co pro vás tato „druhá“ práce znamená? Spojuje ji něco s režií?
Práce v domově má jednoznačně smysl. S režií má opravdu něco společného, protože já herce potřebuji namotivovat, pochopit, jak fungují a pomoct jim s rolí. Hledáme v sobě, hledáme to téma a nacházíme. U těžkých autistů, se kterými dělám, je to dost náročné. Většinou se verbálně neprojevují. Služba je o prevenci, aby nevznikaly obtížné situace. Tím pádem člověk musí neustále pozorovat ty situace, číst je a poznat, k čemu v nich dochází. A to má s tím divadlem společného hodně! Já si myslím, že kdyby si tady studenti režie odsloužili měsíc, mnoho se naučí. Je fajn, že mám práci, kde se i učím. Rutinu nebo stereotyp bych nesnesl. Při téhle práci se pořád něco děje.

