Samec levharta mandžuského, narozený v roce 2018 ve Vídni, přicestoval tam, kde ještě donedávna pobývali jeho předci. Do září loňského roku totiž v Zoo Olomouc chovali jeho “babičku”. Ta uhynula v důsledku rozsáhlého nádoru mléčné žlázy, dalším přidruženým chronickým potížím a velmi vysokého věku 22 let. V Zoo Olomouc věří, že dlouhověké geny bude tento samec šířit i dál. Je zde však jen na skok, a to doslova. Pouze na jednu reprodukční sezónu, během níž se vynasnaží, aby zabřezla zdejší samice importovaná z Kanady, jež během nadcházejících 2-3 týdnů půjde do říje. “Po příjezdu se chová velmi klidně, ukazuje se již návštěvníkům a se samicí navazuje postupný kontakt, byť se prozatím vidí přes společné pletivo,” přibližuje zooložka Jitka Vokurková. Ve volné přírodě žije levhartů mandžuských posledních zhruba sto jedinců. Zoo Olomouc chová levharty od roku 2001 a doposud se v ní narodilo 12 mláďat.
Ve volné přírodě žijí poslední desítky těchto krásných šelem
Počty levhartů mandžuských v zajetí převyšují jejich počet v přírodě. Ale poslední léta se jeho stavy zvýšily až na 100 zvířat, která byla spočítána v roce 2017 pomocí fotopastí. Původní monitoring v 70. letech minulého století zjistil pouze 32 jedinců (za využití stop zanechaných ve sněhu), ještě v roce 2000 se jeho stavy odhadovaly na pouhých 22-28 jedinců. Vážnou hrozbou pro levharty je pytláctví, ale i lesní požáry, nebo těžba dřeva a nerostných surovin. Ruské a západní ochranářské skupiny utvořily organizaci s názvem Amur Leopard and Tiger Alliance (ALTA), která se má pokusit levharty a tygry ussurijské, kteří jsou rovněž ohroženi, zachránit. Snahou o záchranu levharta mandžuského se zabývá i Světový fond na ochranu přírody (WWF). Populaci v přírodě bude muset podpořit populace ze zoologických zahrad, tak aby se docílilo dostatečné genetické diverzity. Bohužel ochranářským snahám momentálně brání válka v Rusku.
Nevadí mu horko ani mráz
V přírodě se levhart mandžuský vyskytuje pouze na Dálném východě, kde obývá nedotčené lesy. Jedná se o velkou formu levharta skvrnitého, nejseverněji žijící poddruh. Jako jediný druh levharta dokáže přežít jak v extrémním horku, tak v extrémní zimě – jeho srst měří v zimě až 7,5 centimetrů. V jeho domovině v zimním období klesají teploty hluboko pod bod mrazu (-30 stupňů Celsia). Zbarvení má světlejší s velkými rozetami. K dalším rozpoznávacím znakům patří dlouhý, hustě osrstěný ocas a šedě zbarvené oči. Na lov se vydávají obvykle v noci. Kořist odnáší na skryté místo, někdy s ní vylézá i na stromy.
