Matka dětské gastroenterologie na Zlínsku slaví 70 let

Proč jste se rozhodla stát zrovna dětskou lékařkou?

Dětskou lékařkou byla moje maminka. Pracovala na dětské klinice Fakultní dětské nemocnice v Brně. Do nedělních služeb – žurnálů, jak se tomu tehdy říkalo, jsme jí s tatínkem nosívali oběd a při té příležitosti s ní pobyli na inspekčním pokoji. Někdy mne maminka vzala na kliniku a ukázala mi nemocná miminka, nemocné děti a její kolegyně lékařky a lékaře jsem potkávala všude v areálu. Z těch návštěv mi zůstal ještě doteď jakýsi příjemný pocit. Také si pamatuji, že nezřídka maminku doma navštívili sousedé s nemocnými dětmi, a že byli vděční za pomoc i radu, měli maminku a naši rodinu rádi a v úctě. No, a když jsem stonala já, maminka vždy uměla pomoci a pokud bylo potřeba zásahu jiného lékaře, býval to nějaký hodný „skoro strýc“. Přesto jsem na otázku, čím budu, dlouho sveřepě odpovídala, že doktorkou rozhodně ne. Rozsvítilo se mi až před volbou vysoké školy a pak pediatrie byla bezkonkurenčně jasná.

Splnil obor vaše očekávání?

Myslím, že ano. Miluji své povolání jako práci, které je a vždycky bude třeba v jakýchkoliv politických poměrech a kdekoliv na zeměkouli. To bylo důležité zejména v dobách totality. Nyní je příjemné, že si lidé povětšinou lékařů všeobecně váží. Pro mne je tato práce zajímavá a zábavná, oceňuji, že jako lékaři snad většinou spíše pomáháme, než škodíme. Člověk živící se svou hlavou a rukama sice závratně nezbohatne, ale také netře bídu s nouzí.

Co vás nakonec přivedlo z Brna do Zlína?

Krátce a stručně by se dnes řeklo, že genderová a politická diskriminace. Vysvětlím to. Jako dobrá studentka jsem se zkusila ucházet o místo na dětské klinice. Přednostou mi bylo jasně a nepokrytě sděleno: „Jste žena, co když budete mít čtyři děti, a to ani nejste v KSČ. Práce u nás je vyloučena.“ No a bylo to. Zkusila jsem více míst, a nakonec jsem zakotvila v Gottwaldově, nynějším Zlíně, kde se tehdejší primář, MUDr. Tomáš Valoušek, více zajímal o to, jaké mám studijní výsledky a jakou mám představu o práci. Navíc, i tehdy v Gottwaldově chápali, že lékař musí někde bydlet a hned mi nabídli svobodárnu. Tohle první setkání s mým zásadním mentorem mě ovlivnilo na celý život, který jsem profesně strávila v Baťově krajské nemocnici. Je tomu už čtyřicet pět let.

Co se za tu dobu změnilo?

Změnilo se všechno. Vesměs bych řekla, že k mnohem lepšímu, horší je snad jen ta rozbujelá administrativa. Možná také ubylo úcty mezi námi lékaři. Dříve, když člověk potřeboval pomoc od kolegy, dostal ji ihned a bez výhrad. To už dnes bohužel není. A také ve světě „evidence based medicine“ osobní stará zkušenost moc neváží, ale možná je to taky dobře. I když našla bych příklady, kdy nás cesta po různých medicínských výmolech zavedla zpět na starý známý začátek. Co bychom jako mladí lékaři dali za nějaké doporučené postupy. Nic takového nebylo. Taky nebyla skoro žádná dostupná literatura. Zahraniční časopisy nebo knihy nebyly dosažitelné, vycházelo se ze zápisu přednášek a kurzů. A co teprve školicí akce a zahraniční kongresy, to bylo jen pro vyvolené.

A konkrétně dětská gastroenterologie?

Ten obor teprve vznikl! Ve Zlíně jsem založila dětskou gastroenterologickou ambulanci já sama za podpory mého šéfa primáře MUDr. Petra Pešáka. Jako by se teprve se zrodem dětské gastroenterologie začaly objevovat IBD, refluxy, dyspepsie, celiakie, ezofagitidy a tak dále. Jako mladá lékařka jsem tyto diagnózy na oddělení prakticky nepotkávala. Technický pokrok dovoluje medicíně stále rychlejší a přesnější diagnostiku a většinou i léčbu. Otevřený svět dovoluje to, že už se pacienti ani neptají, zda není možnost lepší péče někde jinde, věří a skutečně dostávají nejmodernější léčbu.

Co vás na práci pediatra nejvíce baví?

Rozhodně je to práce s dětským pacientem. Mám děti velmi ráda, i když asi někdy působím přísným dojmem. Jedna choroba má různé projevy u dítěte různé věkové kategorie. Dětský organismus při své křehkosti jeví často nezdolnou sílu jak k přežití, tak k hojení. Bohužel se těžké stavy, chronické nemoci a jiné “hříchy“ jako podvýživa nebo zanedbání, mohou trvale projevit již nezhojitelnou jizvou na těle, duchu a růstu. Pediatr má také výhodu, že se stará o děti do osmnácti let. Pak je musí předat do dospělé péče. I těžká onemocnění v té době ještě mohou vypadat nadějně, protože mladý organismus vzdoruje, je naděje na novou léčbu a celkový pokrok v medicíně.

Dá se říci, co považujete za svůj největší pracovní úspěch?

Jsem spíše týmová hráčka než solitér, a proto myslím, že je to profesní život prožitý na našem zlínském dětském oddělení, které jsem měla možnost více než čtyřicet let spoluutvářet a udržovat na solidní úrovni v roli sekundářky, dlouholeté zástupkyně primáře, vedoucí JIP a skoro „matky zakladatelky“ dětské gastroenterologie na Zlínsku. Neměla bych zapomenout, že jsem také ráda učila pediatrii na „zdrávce“ a vychovala hodně sestřiček, které se mnou doteď spolupracují na oddělení a snad i mou malou zásluhou patří k oporám oddělení. Moc pyšná jsem na to, že jsme spolu s primářem MUDr. Petrem Pešákem před třiceti lety založili tradici odborného kongresu s netradičním názvem Festival kazuistik, který se stal oblíbenou a uznávanou odbornou událostí.

Máte čas na nějaké koníčky?

Dříve se to hodně odvíjelo od rodinného života. S dětmi jsem v zimě bruslila na rybníku a lyžovala na horách, v létě jsme plavali, jezdili na kole, a pokud to šlo, tak cestovali. Jako nouze naučila Dalibora housti, tak mě nedostatek čehokoliv v obchodech naučil s radostí šít pro sebe i celou rodinu. Jako opravdového koníčka sui generis bych ale označila to, že jsem se v pokročilém věku naučila jezdit na koni, dokonce jsem kobylku Sunny vlastnila. Chvíle prožité v sedle na vyjížďkách po Vizovických vrších považuji za jedny z nejšťastnějších.

Doporučujeme