Zřícenina hradu Adršpach: Stráží snad města, která nechal jeden slovanský bůh zkamenět?

Historie

To ovšem neznamená, že by byl bezvýznamný – naopak, byl strategicky významnou pevností, a je uveden i v Majestas Carolina (zemský zákoník) Karla IV. – v soupisu hradů, které měly vždy zůstat pod kontrolou krále. Hrad ale obsadili husité. Po navrácení pánům z Dubé odtud byly podnikány výpady do Slezska, a tak Slezané hrad v roce 1447 vykoupili a raději pobořili.

Výhled na skalní město

Výhled odtud patří k nezapomenutelným pohledům. Však podle legendy stála na místě Adršpašského a Teplického skalního města kdysi města skutečná. Nepřátelé, kteří chtěli proniknout do země, museli zdolávat hory a neprostupné lesy, ale jak to tak bývá, někteří obyvatelé těchto měst zmíněné vetřelce převedli – samozřejmě za odměnu. Na to se však už nemohl dívat jeden ze staroslovanských bohů a obě města nechal (včetně lidí a zvířat) zkamenět. Když byli staroslovanští bohové vytlačeni, na města se zapomnělo, a tak vše zůstalo do dnešních dob.

Adršpach má i své legendy

Je tomu už dávno, ale jistě si dovedeme představit, že skály, navíc v neprostupných hvozdech, nebyly místy, kam by se naši předkové vydali jen tak na procházku, raději se vstupovat do skalních roklí neosmělili.

Je proto jasné, že tato území byla jako stvořená pro úkryty těch, kteří unikali před spravedlností. Pravda, zdejšími stezkami museli čas od času projíždět obchodníci, ale se strachem o život, loupežníkům byli snadným cílem.

A právě hrad na Starozámeckém vrchu se stal takovou základnou loupežníků a jiných podivných existencí  – scházeli odtud k cestě vedoucí do Trutnova a vesele loupili. Bohužel případný pocestný často nevyvázl ani životem, jenomže místní se báli zasáhnout, ostatně ani pořádně neznali cestu k zapomenutému sídlu. Není tak divu, že v kraji vládl strach.

Až jednou se nadvláda lapků zlomila. Tehdy už jedna odvážná děvečka nemohla poslouchat naříkání místních. Prohlásila, že se klidně do hradu vypraví a ostatním pak ukáže cestu. Nikdo jí nevěřil, a tak slíbila přinést důkaz.

Byla opravdu statečná. Našla cestu a dorazila až k otevřené bráně hradu, protože loupežníci si byli tak jistí tím, že je nikdo hledat nebude, že ani nehlídali. Dívka slyšela jejich hlasy a nejraději by utíkala, jenomže potřebovala důkaz. Uviděla na zemi oblečení, popadla tedy první košili a tradá pryč. Pod nohama se jí však uvolnil kámen a jeho zvuk pochopitelně vyvolal zájem lapků.

Dívka utíkala a utíkala, zkrátka jako o život, až konečně uviděla světla chaloupek, takže jeden skok a byla za dveřmi. Jeden z lapků, kteří ji pronásledovali, po ní hodil sekyrku, ta se ale naštěstí jen zasekla do dveří. Pak se pronásledovatelé obrátili, tak srdnatí, aby se postavili proti celé vesnici, nebyli – ale to nevěděli, že tak budou muset učinit tak jako tak. Chlapi z vesnice se totiž nenechali dívenkou zahanbit a vykonali na hrad trestnou výpravu. Ve skalách pak začalo být bezpečněji a poutníci mohli dát putovat přes tato překrásná místa.

Témata článku

Doporučujeme